dopijem a jdem.

Sedíš v tureckým sedu a v duchu si zpíváš písničku, jejíž text vlastně vůbec neznáš, a tak si vymýšlíš vlastní slova a novej meaning, jakože smysl, a víš, že je to celý nesmyslný. Celej večer sedíš a koukáš před sebe. Možná na to pole, nebo ty světla daleko za ním. Možná na tu cestu, o který víš, že za zatáčkou končí v řepce. A nebo jen ve tmě vidíš to, co bys chtěl teď vidět ze všeho nejvíc.

Představuješ si, že před tebou v bílejch šatech tancuje na tu písničku, která ti v hlavě hraje ve smyčce. Točí se dokola. Pořád dokola. Ta melodie beze slov. A ona v bílejch šatech. Představuješ si, jak jí padaj ramínka a jak má vlasy spadlý na ramena. V ruce má skleničku. A ve skleničce už nemá nic.

Přemýšlíš nad tou skleničkou. Přemýšlíš nad tou písničkou. Přemýšlíš nad tím, jestli to všechno napsal Elvis sám. Jestli to, o čem zpívá, myslí vážně. A ty vážně myslíš na to, že je nemožný říct Slunci, aby odešlo z nebe a nikdy se nevrátilo. A moři, aby zpomalilo a přestalo pospíchat ke břehům. Že je to prostě nemožný. A jak je možný, že řekla: Dopijem a jdem, a šla. 

Je půlnoc. Dvacet tři padesát sedm. Prší. Zima, tma a krize. Po čele, nose a po tvářích ti tečou dešťový kapky. Vlasy máš mokrý a chce se ti brečet. I kdybys brečel, nikdo to nepozná. Jenže chlapi nebrečej. Řekla by ti: Chlapi nebrečej, a smála by se. Nasadila by si ramínko zpátky na rameno. A dopila poslední kapku ze svý prázdný skleničky.

Střízlivíš. Všechno, co vidíš už vidíš jasnějc. Obrysy řepky. I tu cestu, co už za zatáčkou nepokračuje, když se na to opravdicky zaměříš. Když se zaposloucháš do toho podivnýho zvuku cvrčků. Když přestaneš myslet na tu písničku. Až nakonec vystřízlivíš úplně. A začneš přemýšlet v minulým čase. O tom Slunci. A moři. Světlejch šatech a tmavejch vlasech. Skleničce a v ní poslední kapce nekonkrétního alkoholu. A o tom, jak řekla: Dopijem a jdem.