pro elišku.
Měla jsem na sobě černý šaty. Ani dlouhý, ani krátký. Ale moc hezký. Byly to mý nejkrásnější šaty a byly jediný svýho druhu. S límečkem a třema knoflíkama a stuhou v pase a taky takovým zvláštním volánkem na konci rukávů. Z vlasů jsem měla vyčesanej drdol na úplným vrcholku hlavy, ale dva prameny, moc krátký na to, aby na něj dosáhly, mi koukaly za ušima.
Seděla jsem na červeným koženým gauči. Na takovým tom nepohodlným starým červeným koženým gauči, jako býval v čekárnách před ordinacema. Měla jsem nohu přes nohu, pravou přes levou, ruce spojený a záda narovnaný.
Seděla jsem na tam tom gauči. Myslela jsem na všechny ty lidi, co mi říkali, že my dva bychom byli takovej pěknej pár. Myslela jsem na ty lidi, který o nás kdysi přemejšleli. Jestli na nás taky teď myslej. Nebo jestli na nás už zapomněli. Jestli zapomněli na to, že mi říkali, že bychom byli pěknej pár.
Byla jsem nervózní. Levou nohou jsem klepala do rytmu ničeho. Do svýho vlastního rytmu neurčitejch očekávání. Už je to tak dávno. Doufala jsem, že pořád ještě žiješ. Doufal jsi, že ještě pořád doufám, že ještě pořád žiješ. V tu chvíli jsem lapala po dechu. Nemohla jsem si ale rozepnout ten vrchní knoflíček, nebo si povolit tu stuhu v pase. Ty šaty by už nebyly takový. Už by nebyly jediný svýho druhu.
A pak jsi přišel. Přesně jako ve scénách ze starejch filmů, kdy se vojáci vrací domů. Otevřou dveře a v těch dveřích si kleknou na koleno, z pravýho ramene pomalu sundaj tašku, natáhnou ruce a obejmou svoje dvě děti, který k nim nadšeně běžej. Pak vezmou ty svoje dvě děti do náruče a jdou s mužnejma slzama v očích za manželkou.
Ta sedí na starým červeným koženým gauči. Má na sobě černý šaty, jediný svýho druhu, a vysokej drdol. Má nohu přes nohu, ruce spojený a záda narovnaný. A je nervózní.
A pak jsi přišel. Z nějaký blízkovýchodní války. Protože jinde války nejsou. Otevřel dveře, klekl si na koleno, sundal tašku, roztáhl ruce a obejmul naše dvě děti. Ale nemohls je vzít do náruče oba, protože tvůj syn už byl tak vysokej jako ty a moje dcera pořád tak malá jako já.
Ten den venku sněžilo. A byly Vánoce. Sedl sis za piáno a začal hrát. Tu píšničku, co jsi hrával vždycky. Tu písničku, kterou ses naučil hrát jako první, když jsme byly ještě děti a lidi mi říkali, že bychom byli takovej krásnej pár. Tu písničku. Jedinou svýho druhu. Pro Elišku. Ale nebyla pro Elišku. Byla pro mě.
A pak jsem se probudila.