maliny se šlehačkou.

Slunce zapadá. Nebe je teď růžový. Skoro jako malinová marmeláda. Včetně těch malejch zrníček. A z toho nebe na zem padá teplo. Jako bys ten proces mohl pozorovat okem. Zpomalenej záběr volnýho pádu. Ve vzduchu voní borovice, opalovací krém a modrá kopečková zmrzlina.

Sleduju tě. Klečíš na patách. V písku. Před tebou moře. Za tebou město. Sleduju tě a snažím se přijít na to, co děláš. Co tam děláš? Ke všemu máš vysvětlení. Nic neděláš bezdůvodně. A tak mi řekni, proč klečíš v tom zatraceným písku.

Sbíráš mušle. Do děravýho igelitovýho pytlíku. Vlaje ve větru. Směrem od moře k městu. Necháváš ten vítr mlátit tě do prsou, jako by sis to snad zasloužil. A sbíráš mušle. Do děravýho igelitovýho pytlíku. Nepřestaneš, dokuď nebude plnej. Já to vím. Já tě znám.

Sleduješ, jak každá mušle propadává tou trhlinou a přistává v písku. Jak dopadá mezi milióny miliónů miniaturních zrnek. A každá stará mušle se stává novou. Ten nenapodobitelnej zvuk. Zvuk padajících mušlí, zvuk přesýpacích hodin.

Chápeš, že ty hodiny nemůžeš otáčet, jak se ti zachce? Čas nezastavíš. Čas nezpomalíš. Čas nevrátíš zpátky. Tak proč se tak snažíš? Proč tak pevně držíš to, cos měl dávno pustit? Proč se ženeš za nečím, co nemáš chytit? Proč toužíš po něčem, co nemáš mít? Proč už se nevykašleš na ty zatracený mušle?!

Křičím: “Vstávej! No tak, dělej! Vstaň z toho písku! Kašli na ty mušle!”

A ty dál klečíš. V levý ruce držíš igelitovej pytlík. Vlaje jako větrnej rukáv na dálnici. Hlavu zakloněnou, koukáš do toho růžovýho nebe. Přemejšlíš, jestli mraky chutnaj jako maliny se šlehačkou. A s cukrem. Nebo jestli jsou hořký. Jako kapičky na kašel. Jenže co když jsou slaný. Jako to moře, co před tebou pění. Moře, ve kterým se odráží to růžový nebe. Maliny se šlehačkou. A se solí. To se ty nikdy nedozvíš.

Nikdy se nedozvíš, jak chutnaj mraky. Jak chutná láska. Jak chutná on. Myslím tím jeho spodní ret, i ten horní, když na to přijde. Nikdy se nedozvíš, jak to doopravdy je. Protože tohle vědění nemá nohy. Ono k tobě nepřijde. Běž si pro něj.

Křičím: “Vstávej! No tak, dělej! Vstaň z toho písku! Běž si pro něj!”