pravý tváře.

Když jsem seděla na těch schodech, hrozivě si přála spadnout dolů, ležet na zádech na dlažbě v přízemí a koukat do umělejch zářivek čtvrtýho patra, mít roztažený ruce, jako bych ve sněhu dělala andělíčky, jako bych čekala na objetí, objal jsi mě.

Když jsem seděla na těch schodech, měla řasenku na bradě a rtěnku na čele, slzy všude a přitom jsem sama nebyla nikde, tys byl tady. Vedle mě. Na těch schodech.

Ty a tvoje levá dlaň na mým levým rameni. A na tvým levým rameni moje pravá tvář. Tvoje pravá tvář byla neoholená. Jako vždycky. Byla tohle naše pravá tvář? Moje a tvoje a tvoje a moje. Naše. Byli jsme tohle opravdu, vážně a fakticky my? Nebo jenom neštěstí a neštěstí, dvě neštěstí, tam na těch schodech.