whisky, voda a mlíko.



Co uděláš, když řeknu ne?  
…
Čeho se bojíš? Nebude tě to bolet. Ono to totiž nebolí. Možná někdy, možná někoho. Možná trochu. Neznáš mě, neznám tebe. Věř mi. Nebude tě to bolet. Vypadáš nezranitelně. Neprojevuješ se. Nemluvíš. U stolu sedíš pořád sám.
Tak proč se toho bojíš? Nebude to trvat dlouho. Není to navždycky. Bude to jenom na dneska, jenom na teďka. Na chvíli. Hned je to pryč. Ráno se probudíš ve svý posteli. V hotelový posteli. A nic se nezmění. Snídaně, oběd, večeře. Pár letmejch pohledů. Pár ještě letmějších konverzací. O počasí.
Čapek v Povětroni mluví o počasí jako jediný společný věci pro všechny, co si nemají co říct. Jako my. Nemáme si co říct. Jenom že je dneska horko. A svítí sluníčko.
Teď už ne. Teď už nesvítí. A Měsíc nevidíš. Je v novu. Kolem nás je jenom světlo oken ještě rozsvícenejch pokojů, pouliční lampy závislý na vypadávajícím nočním proudu a pár hvězd, dostatečně starejch a velkejch, aby přezářily veškerej ten světelnej odpad. Chceš jich víc? Chceš víc?
“O tomhle asi vyprávět nebudeš,” Konstatuju. Ale stoupám hlasem.
“Nebudu,” Konstatuješ. Hlasem klesáš.
Chceme víc. Okna i lampy necháváme za sebou. Za plotem štěká kříženec, co z nás cejtí nebezpečí. Jdeme dál po cestě z vedrem rozpraskanýho asfaltu. Kolem kolonie zahrádkářů. Jsme náhodný kolemjdoucí. A to tě rozesmívá. Ta náhoda. Ta cesta. Ta tma. Nebo možná ta whisky předtím.
Whisky je dobrá. Je dobrá pro čtyři chlapy v černobílým filmu, co spolu kouří doutníky a polemizujou o burzách a nahejch ženskej. Whisky je dobrá, ale ne pro mě. Jedna. Dva. Tři. A půl. Skleničku dopíjím dřív než ty. A teď jsme tady.
Alkohol mi pálí tváře. Kolem se ochlazuje. A Měsíc nesvítí. Je v novu. Kolem nás je jen světlo hvězd, i těch nejmladších a nejmenších, odrážejících se ve vodě. Malý hvězdy na malejch vlnkách. Myslím na to, jestli jsme na stejný vlně. Jestli ti to taky přijde krásný. Jestli máš pocit, že je Velkej vůz tak blízko, že bys do něj mohl klidně nasednout. A vozit se po Mléčný dráze. Přijde ti to taky krásný?
Dokážeš si užít tu krásu okamžiku? Dokážeš využít toho okamžiku? Po kolena ve vodě, ohlídneš se za mnou. Běžíš dál. Dál do vody. Dál do tmy. Přetahuju si tričko přes hlavu. Tvoje tričko. Ten neagresivní gentlemanskej akt. A po kolena ve vodě se otřesu zimou. Nad vodou fouká a vzduch je studenej. Takovej červencovej prosinec. Prosincovej červenec. Mám husinu. Od ramen po zápěstí. Na stehnech. Voda je teplejší než hotelovej bazén. Čistotou vyrovnaná.
Stojím u břehu a sleduju tě, jak plaveš. Klidně. Jak tě to nechává v klidu. Ta Mléčná dráha. Ta whisky. Ta voda. Co kdybychom se utopili. V tom všem. Najednou. A najednou stojíš přede mnou. Se svým sebevědomím topícím se v nelidskejch očekáváních, konečkama prstů se přidržujícím okraje jistot a zlatejch středních cest. S mokrejma vlasama. A já se začínám topit. Přidržuju se tě. Ale jenom konečkama prstů. Nechci se tě dotknout. A tak nic neříkám.
“Jseš v pohodě?”
“Jasně.”
Rozpraskaný kachličky a padesát odstínů modrý. Pasivně agresivní plíseň a vůně chloru. Podzemní části starejch hotelů a bzučící zářivky. To jsme mohli mít. Ale chtěli jsme toho víc. Chtěli jsme víc. Zamotaný hlavy opilostí. Písek mezi prstama u nohou. Kůže na kůži. Žádný světlo, žádnej hluk a nikdo kolem. Chtěli jsme víc?
Čeho se bojíš? Nebude tě to bolet. Ono to totiž nebolí. Možná někdy, možná někoho. Možná trochu. Neznáš mě, neznám tebe. Věř mi. Nebude tě to bolet. Já vím, že na tebe doma čeká. Ale nedělej, že to taky nechceš. Využít toho okamžiku. Nasednout do Velkýho vozu. A vozit se se po Mléčný dráze. Možná že ani jeden z nás na tohle nemá. Protože děláme, co je správný. Protože se bojíme. A tak se otočím. Cáknu ti vodu do obličeje, cákne to, když mě do vody hodíš. A najednou stojíš přede mnou. Přidržuju se tě. Ale jenom konečkama prstů. Nechci se tě dotknout. A tak nic neříkám.

“Jseš v pohodě?”
“Jo.”