osmdesát kilo hvězdnýho prachu.

Z konverzace:
“Já bych chtěl umřít.”

“Já bych chtěl umřít, ale nebejt mrtvej.”

“Já bych chtěl umřít a prostě nebejt.”

…

Přemejšlel jsi někdy nad tím, jaký by to bylo, kdybys nebyl? Beze smrti. Bez cizího pláče, černejch šatů a ošklivejch svíček ve skle. Bez života před tebou a po tobě. Kdybys zkrátka nikdy nebyl. Neexistoval. Jako bys stál za dveřma. Za takovejma těma dvěřma z pořadu Jak se staví sen. Dveřma s balícím papírem a velkou mašlí. O kterejch nikdo neví, co je za nima. Je to jako bys stál za takovejhlema dvěřma. Jako by nikdo nevěděl, že tam jseš. A kdo jseš.

    Všechny tvoje ohmataný dramata by zůstaly na policích pražskejch poboček Neoluxoru. Všechny bílý trička na přetíženejch štendrech řetězcovejch obchodů. Tolik neobsazenejch sedadel v kině. Tolik nikdy nevypukanejch zrníček kukuřice. O jednu sbírku instantních fotek míň. A o dva metry čtvereční v tvým dětským pokoji víc.

    Představ si tu holku, se kterou spíš každej pátek večer a každou sobotu ráno. Najednou by v životě dostala něco opravdu opravdovýho. A tvoje holka? Byla by nejspíš sama. Ale konečně by byla pro někoho dostatečně dostatečná. Tvůj šéf by byl zbavenej myšlenek na to, jak ti říct, že jim za to vážně nestojíš. Tvejm rodičům by se narodilo jen to ideálnější dítě. Víc talentu. Víc obdivu. Víc sociální empatie. Víc domácího komfortu.

    Jseš velkej uzel spletenej z menších uzlů spletenejch z ještě menších uzlů. Jseš nekonečnej řetěz událostí. Jseš rozcestník pro nespočet lidí kolem dokola. Jseš jedna z miliónu dominovejch kostek. Osmdesát kilo hvězdnýho prachu.

    Přemejšlel jsi někdy nad tím, jaký by to bylo, kdybys nebyl?