tkaničky.

„Člověk je ztělesněný paradox, uzlík protikladů.“

- Charles Caleb Colton

Zavázal sis tkaničky? No tak, zavaž si ty tkaničky. Nebo si je přišlápneš. A rozbiješ si hubu. A budou se ti smát. Přece nechceš, aby se ti smáli. No tak, zavaž si ty tkaničky. Nebo si je přišlápneš. A rozbiješ si hubu. A budeš brečet. Přece nechceš brečet. No tak, zavaž si ty tkaničky.

    Smějou se. Pořád. Smějou se, když kolem nich projdeš. Smějou se, když stojíš o deset metrů dál a kupuješ si cigára v tý, tý trafice na náměstí. Smějou se ti, i když tam vůbec nejsi. Kdybys byl malej, řekl bych ti, že je to ta, šikana. Ale už jseš velkej, vždyť jseš možná větší než já. A tohle není žádná šikana. Tohle je normální. Tohle je život. A lidi jako my se do něj prostě nehoděj. Asi nejsme normální. Ostatním se nelíbíme. A sami sobě vlastně taky ne.

Ale ty máš na víc. Říkám ti, ty máš na víc. Měl by ses prostě jenom míň starat. Dál si kupovat modrý LMka v tý svý trafice. Tak jako dřív. Kouření ti neschvaluju, to ty víš. Ale já vim, jak to máš rád. Tak tě nevodsuzuju. Já vim, že máš rád ty mě, i když se hádáme. A já tě mám taky rád, to jo. Protože ty máš na víc.

Měl by ses prostě jenom míň starat. Dál nosit tyhle ošklivý boty a nezavazovat si tkaničky. I když se ti budou smát. Oni se ti budou vždycky smát. Ale říkam ti, ty nesmíš brečet. Páč pláč je pro ženský a ty jseš přece chlap. Jseš chlap jako hora. Vždyť jseš možná větší než já. Pocem.

Pocem. Postav se tady před tu zeď. Jsme si docela podobný. Ha, ha, ha. Jenom ty jseš možná větší než já. Ha, ha, ha. Není to sranda? No tak, proč ti to nepřijde legrační? Pro jednou se můžeš smát ty a tobě to nepřijde legrační! Děláš si srandu? Proč se vůbec nikdy nesměješ? Kdyby ses víc smál a míň brečel, byl bys uplně jako...

Počkej, někdo klepe, slyšíš to? Ano? Oh. Přerušila jste náš rozhovor.

“Achjo, už bychom vám taky měli na pokoj sehnat nějakého spolubydlícího. Zavažte si ty tkaničky. Sezení začíná za deset minut, hm?”