santa maria.

Lež je hnus. Já to vím. Ale lžu pořád, neustále, každej den, každou minutu, každou nanosekundu. Lžu sama sobě. Vždyť to se ani nepočítá. Vlastně to ani není lež. Je to jenom manipulace. Zahrávání si s myšlenkama. Diktatura toho, co si myslet, a cenzura toho, co si nemyslet. Zavazování tkaniček. Bez tkaniček. Někdo tomu říká vození za nos.

    Ach bože, jak on měl velkej nos. Z nějakýho důvodu mě vždycky brali chlapi s velkým nosem. Nedávala jsem tomu žádný jiný významy ani za tím nic nehledala. Zkrátka se mi líbily velký nosy a lícní kosti. Takovej ten hranatej a ostrej typ mužskýho obličeje. Všechno špičatý, a přes to tak hrozně jemný. A on měl fakt velkej nos.

A nad ním dvě obří modrý oči. Nebyly modrý jako žádný oceány, ani jako nebe, ani jako starej tmavě modrej Opel Astra. Byly jako sklo z umělý hmoty, víš. Jako ty střepy z Pelíšků. Akorát modrý. Nebudu říkat, že jsem se v nich kdy ztrácela, protože já mu do očí tolik nekoukala. Jednak to bylo hrozně vysoko a druhak jsem se bála, co bych tam mohla vidět. A když jsem mu tehdy šla říct, ty víš, tu věc, tak jsem se taky nedívala. To jsem se bála nejvíc. Protože i o plastový střepy se můžeš pořezat. A já měla ten večer ještě moc mladý ruce na to, abych se pořezala. Na to, abych se mohla vůbec dotýkat.

A tak jsem se nedotkla. Ani trochu. Nedotýkala se a ani tolik nepozorovala. Vždycky jsem si ale přála to, co měli ostatní. Chlapa, co nebyl střep, ale ani diamant. Nepořežeš se, ale neokouzlí tě. Někoho, na koho si můžeš šáhnout a nemusíš se bát, že začne zvonit poplašnej alarm, že začneš krvácet. Víš, spousta lidí nemá ponětí, co zmůže jeden dotek. Jeden prst, jedna dlaň a jedna ruka. Horní pak spodní ret. A celý tělo. Domino efekt. Poslední kostička spadne na zem dřív, než se naděješ. Přijdou securiťáci. Vykrvácíš. A poslední místo na tvým těle, kam ta krev doteče, bude prst. Právě ten prst, kterým to všechno začalo.

Ten uměleckej prst. Umělecký prsty jsou jiný než obyčejný prsty. Obyčejný prsty jsou zkrátka obyčejný. Nemají v sobě jedinej tón, eleganci, čas a prostor a postrádají příběh. Jeho prsty měly tón. Spousty a spousty nekonečnejch melodií a podivnejch rytmů. Moje prsty měly příběh, kterej ještě nebyl připravenej dostat vlastní soundtrack. Jenže část mě po něm toužila. Byla jsem film. Ne, byla jsem upoutávka, trailer, kterýmu chyběl už jen hudební podklad. Každej jsme dostali scénář k jiný pohádce.

On nebyl pohádka. Nebyl iluze, falešná naděje ani dětský snění. Byl člověk. A co horšího můžeš být, než lidská bytost? Nebyl věta na papíře, pouťovej balónek nebo slunečnice, co se otáčí za sluncem. Není nic horšího než lidi. Víš, lidi jsou trojrozměrný, třídimenzionální na pohled. Ale vevnitř mají nekonečno dalších nekončících dimenzí a světů, neprobádanejch končin. Byl neprobádaná lidská bytost. Utopená poušť a suchý moře. Křehká pevnina, co čeká na svýho Kryštofa Kolumba. Jenže já nejsem mořeplavec.

Ten večer, kdy jsem mu šla říct, ty víš, tu věc, jsem chtěla být mořeplavec, ale moje flotila nebyla úplná. Moje Santa Maria nikdy nevyplula. Protože to já jsem si přála být objevená. Vplout do bezpečnejch přístavů zlatejch pláží, do stínu klidnejch palem a mírumilovnejch rákosů. Ten večer jsem se bála nejvíc, protože i o mírumilovný rákosy se můžeš pořezat.

Já jsem mu to ten večer a žádnej jinej večer potom neřekla. Neřekla jsem mu, že jsem se probudila v den, o kterým jsem jistě věděla, že je středa, a všechno kolem připomínalo neděli. Že jsem věděla, že je někde něco špatně. Že jenom my jsme na správným místě.