černobílej cirkus.

Na stanici metra

Náhlé zjevení těch tváří v davu;

plátky květů na mokré černé větvi.

- Ezra Pound

Řekl jsi, že pojedeš tramvají, a tak jsem tě nechal jet. Jezdi si tramvají. Kymácej se ze strany na stranu, kdykoliv zastaví nebo přibrzdí. Čekej si na ni dvanáct minut. Jezdi si tramvají.

    Stojím, záda opřený o studenou kamennou zeď, ruce v kapsách, rýma a nechuť k životu v dutinách. Mrzne. Je duben. Ráno, něco kolem tři čtvrtě na šest. Lidi se postupně hromaděj a hromaděj. Pobíhaj sem a tam, od eskalátorů ke schodům a naopak. S kafem a kusem koláče, telefonem nebo knihou. Bezduše.

    Obličeje tmavý, zamračený, hořko kyselý jako borůvky na konci srpna. Ale já se nedivím. Je ráno, něco kolem tři čtvrtě na šest. Na tramvajový zastávce nade mnou je tma, tady dole v podzemí spousta palčivýho světla, který moje unavený oči nezvládaj přijmout.

    Pán se natáhne pro noviny od paní v zelený kšiltovce, pokývne hlavou a zvedne ruku s listama namísto poděkování. Šouravým krokem se s očima upřenýma na titulní stranu odebere zpátky za žlutou lajnu. Hrbí se a zátylek mu mizí v šusťákovce velikosti extra large. Průvan z tunelů mu hraje s vlasama, co mu ještě na hlavě zbývaj.

    Lidi přicházej a odcházej. Objevujou se a mizej. Jsou pomíjivý. Míjej se a vrážej do sebe. Křižovatky života. Doslova. Srážky násedujou opětovný pohledy očividný nevinnosti a vzájemnýho ukřivdění z obou stran, pak návrat do slepoty.

Místo, na kterým často polehávává žebrající chlápek s vousama spletenýma do copánků, je prázdný. Asi není ranní ptáče. Nebo má jenom odpolední směnu.

Za to tyhle dva vypadaj jako po “noční”. Dvojice navzájem se podpírajících chlapíků vyčerpaně vypadajících, přesto veselej dojem budících se potácí od kraje ke kraji, nořej se a zase vynořou zpoza sloupů. Pro ně den nezačíná. Končí. Ale nemaj se za co stydět, protože paní v sukni s konfekčním číslem padesát, která se právě naklonila nad kočárek s obtloustlýma dvojčatama, ukazujíce nám její, ne tak šťastnej, výběr spodního prádla, se taky nestydí.

Ty by ses měl stydět. Protože radši jezdíš tramvají. Ale co. Jezdi si tramvají. Kymácej se ze strany na stranu, kdykoliv zastaví nebo přibrzdí. Čekej si na ni dvanáct minut. Jezdi si tramvají.

To ty přijdeš o všechen ten černobílej cirkus.