dívka s pomeranči.
“Lidé by z toho šíleli, kdyby astronomové objevili novou planetu. Ale zastavit se v úžasu nad svou vlastní nedokážou.”
- Jostein Gaarder
“Právě teď na něm stojím. Tím myslím Letnou.”
“Samozřejmě že konec světa neexistuje! Země je kulatá. Takže ne.”
“Konec světa? Ha, ha. No jasně! To je někde v tý Americe, ne?”
“No… konec a začátek světa, to je jedno a to samý. No… to ale nejde přece.”
“Jo konec světa. Ten musí bejt někde v ňáký poušti bez života. Ha, ha.”
“Lidi. Dobrý lidi.”
“Nejkrásnější na naší planetě? Hm. Řekl bych že historie třeba.”
“Ženský. Ha, ha, ha. Pěkný kočky rozhodně.”
“Já nevim no.”
“No Česká republika to asi nebude. Ha, ha.”
“Pravda a láska by měly být osmým.”
“Socha Krista, Machu Picchu, Petra, Koloseum, Tádž Mahal, Velká čínská zeď… ježíš! Na ten poslední si asi teďka nevzpomenu”
“Pražský hrad taky tam patří? Ne?”
“Znám všech devět.”
“Ne, to vůbec, já nejsem přes umění.”
Sedím a koukám do prázdna, zatímco si čistím nehty nehtama. Proč najednou pokládaj lidem takovýhle otázky? Co za zpětný vazby čekaj od pravdoláskaře, přemotivovanýho studenta peďáku, zedníka z Hostivaře, starý paní, co si pravděpodobně akorát vyzvedla měsíční důchod nebo levicově orientovanýho taťky od dvou dětí? Co to vůbec bylo za reportáž? Za žurnalistiku? Asi n o v a.
Existuje konec světa? Pf. Svět sám je konec. Začátek. Jako by se na to dalo odpovědět. Správně.
S nohama přes opěrku zapadnu ještě hloubějc do ušáku a odfouknu pramen vlasů z čela. Hlavu položím na druhou opěrku. Co je nejkrásnější na vaší planetě? Je to slovama popsatelný? Nebo ne? Jako by se na to dalo odpovědět. Správně.
Ztlumím hlasitost televize, a reportáže o štěněti uvízlém v kanále na Ostravsku, skoro na nulu. Jaké jsou divy světa? Není svět jeden velkej div? Všechno o něm, na něm. Jako by se na to dalo odpovědět. Správně.
Vypnu televizi. Poslední kousek pomerančový šlupky hodím na stůl.