utíká ti život.
V malém zakouřeném baru sedí holka. Smutný výraz, nohu přes nohu, v ruce skleničku. Pozoruje kouř. Přisedne si k ní kluk, kterého přátelé donutili s ní promluvit i přes to, že o to vůbec nestál.
“Můžu tě na něco pozvat? Co piješ? Vodku s džusem?”
“Já bych neměla pít už vůbec nic, vlastně.”
“Proč ne?”
“Protože bych si potom ráno nic nepamatovala.”
“Vždyť si to pamatovat nemusíš, ne?”
“Musím si to pamatovat.”
“Proč?”
Ticho.
“Protože čas běží a nečeká na nás. Protože nám utíkají životy, zatímco sedíme na baru a vylejváme si hlavy, šukáme cizí lidi na špinavejch hajzlech a na zadních sedačkách aut. Posíláme do prdele a necháváme se posílat do prdele, a pak trpíme a nadáváme. Ničíme sebe i všechno kolem. Utíkají nám životy, zatímco my nevíme o světě. A jednou prostě zmizíme. A možná na nás všichni zapomenout tak, jako si my nebudeme pamatovat tuhle chvíli. A všechno bude navždycky pryč.”
Ticho.
“Takže.... ten drink si nedáš?”