globální oteplování.
“Vidíš?”
“Co?”
“Jak nejsou vidět hvězdy.” zapálí si. “Lidem ve městě už všechny hvězdy zhasly.”
…
“Slyšíš?”
“Co?”
“To ticho ve velkoměstským ruchu.” zapálí mi. “To božský ticho.”
...
Cigáro u Slávie. Jedno na Náplavce. Cigáro před Mánesem. Nedopalky házíme na zem mezi nedopalky, který tam hodil někdo před náma mezi nedopalky, který tam hodil někdo před nima. Všechno je to jeden zasranej koloběh.
Fotosyntéza.
Karma.
Reinkarnace.
Voda.
GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ.
Efekt motýlích křídel.
Tohle on miloval. Ten pocit, že jeho výdech a nádech a nádech a výdech shodí letadlo někde nad mořem a to potom zastaví globální oteplování. Vždycky mi nadával, že kouřim a tak podporuju globální oteplování. A pak si zapálil. A pak kouřil.
Cigáro u Slávie. Jedno na Náplavce. Cigáro před Mánesem. Deset minut k němu domů a přes to odchází opačným směrem. Vždycky mi říkal, že všechny cesty vedou domů, a proto může chodit, kam chce a kudy chce a vždycky dorazí. Kravina. Tomu nevěřim. Stejně totiž vždycky skončil u mě.
Sedí na posteli a kouká před sebe do prázdna. Sundavá si tričko. Pořád zamyšleně kouká. Zakoukaně přemýšlí. Zavřu dveře. Nemůžu z něj spustit oči. Z jeho rovný páteře a pihovatejch zad. Z blonďatejch vlasů a modrejch očí visících na prázdnotě. Z toho, jak moc je zvenku živej a opravdovej, zatímco já vevnitř umírám. Touhou.
Zvedne se z postele. Pomalýma krokama jde k oknu, jako by čekal, že ho zastavím. Nechám ho dojít k oknu a opřít se o parapet, na kterým mi kdysi umřela jonátka. Podívá se na její místo tak, jako se na něj dívá vždycky, tak, jako by tam pořád byla. Z misky květináče jsme udělali popelník. Myslí na to, že podporuju globální oteplování.
“Vidíš?”
“Co?”
“Jak nejsou vidět hvězdy.” zapálí si. “Lidem ve městě už všechny hvězdy zhasly.”
Přejedu mu ukazováčkem po páteři uprostřed jeho pihovatejch zad. Ty pihy jsou vlastně trochu jako hvězdičky. Potí se. Opřu čelo o jeho blonďatý kudrliny. Obejmu ho zezadu, jako bychom stáli na Titaniku a před náma se místo noční Prahy třpytilo moře. A nad ním letadlo. Výdech a nádech a nádech a výdech. Shodili jsme letadlo. Nezastavili jsme globální oteplování.
Pravou rukou mu rozepnu zip. Otočí se.
“Slyšíš?”
“Co?”
“To ticho ve velkoměstským ruchu.” zapálí mi. “To božský ticho.”
A tak kouříme. Ničíme vzduch a ten jednou zničí nás, jak vždycky říkal. Zasranej koloběh.
Házíme nedopalky z okna dolů na zem mezi nedopalky, který tam hodil někdo před náma mezi nedopalky, který tam hodil někdo před nima.
Levou rukou mi rozepne zip. Otočí se. Je vysokej. Tak jako africký stromy, co rostou do africkýho nebe. Přes ramena, lokty, celý ruce, přes konečky prstů a pak stehna mi přejede dlaněma dolů. Výdech a nádech a nádech a výdech. Nad mořem spadne letadlo. A my podporujeme globální oteplování.
Pomalu mě líbá, jako by čekal, že ho zastavím. Nechám ho mě líbat a kouřit tak jako kdysi. Podívá se na mě, jako bych tu nebyl.
Výdech a nádech a nádech a výdech. Nad mořem spadne letadlo. Zachránili jsme podstatu globálního oteplování.